Příběhy povodní

„Po třetí už opravdu ne! Vody máme fakt po krk.“

V roce 2002 jsme se podle zpráv připravovali na 50letou vodu. Pak jsme skoro dva dny kulminovali a kulminovali. Ulicí projížděla velká hasičská loď a hlídala nám náš majetek. Nikdo nesměl domů. Nevadilo to. Máme přece vše bezpečně zvednuté 1 m nad 100letou vodu. Teprve když jsme se dokulminovali k vodě stoleté, začalo být zřejmé, že jsme místo pytlování měli raději stěhovat. Pramice, místo hlídkování, měla z domů odvážet alespoň základní věci a cennosti. Povodeň byla 500letá. V domě více jak 5 metrů vody. Utopili jsme úplně všechno. Jen aby nebyla panika, nechali nás naši političtí leadři utopit jako králíky. Po povodni jsme od MČ P6 dostali košťata a dobrou vodu. My však potřebovali energocentrály, vysoušeče, wapky a hlavně lidské ruce. Ty přišly a pomáhaly a pomáhaly. Jen díky tomu jsme dokázali spoustu věcí umýt, usušit a zachránit.

Dva roky oprav a život rodiny v provizoriu. Jednání s úřady o ochraně a slib “nikdy více.” Vše porušeno už v roce 2013. Přízemí domu už není raději na bydlení, zřídili jsme tam ateliér – místo k podnikání. Archiv, tiskárny a počítače. Teď vše na 1/2 roku odstěhované do garáže. Znovu voda. 1,3m v přízemí. A znovu bláto, mokro, špína, prach. Znovu opravy, ale hlavně ztráta místa podnikání otřásla finanční situací celé rodiny. MČ poskytla vysoušeče a pomáhala daleko účinněji. Po nahlášení pojistné události přichází výpověď smlouvy. Nikdo nás nechtěl pojistit. Nakonec se podařilo. Cena je však vysoká, ale není alternativa. Platíme nehorázné částky za pojistku jen proto, že zde nemáme protipovodňovou ochranu.

Nyní uběhlo 10 let. Víme, že voda může přijít kdykoliv znovu. Je nejvyšší čas na činy. Po třetí už opravdu ne! Vody máme fakt po krk.

Vladan a Monika a Jakubem, Ondřejem, Matyášem a Šimonem Hodkovi

„Kdo nic podobného nezažil, nepochopí.“

V srpnu 2002 začaly stoupat hladiny řek na jihu a západě Čech. Náš dům byl nově zrekonstruovaný a měli jsme se stěhovat v září. Sledovali jsme zpravodajství a informacím od Magistrátu hl. města Prahy jsme bezmezně věřili. Přece nikdo nenechá zaplavit Prahu. Po již několikáté ohlášené kulminaci Vltavy v Praze byli lidé z naší ulice náhle evakuováni. Vltava stoupla během pár hodin o několik metrů a celá ulice V Podbabě byla zcela zaplavena. Měli jsme v našem domě 5,5 metru vody (v přízemí i v prvním patře). Průtok Vltavy byl cca. 5500 m³. Jediné štěstí v této situaci bylo, že jsme měli platnou pojistku (jako jedni z mála v ulici) a v domě jsme ještě neměli žádný nábytek, osobní věci ani potraviny. Sledovat beznaděj v očích místních starousedlíků bylo frustrující. Začalo vysoušení, osekávání omítky a následně odstartovala rekonstrukce číslo dva. Brzy následovala výpověď z pojišťovny. Novou pojistku v této zóně nabídla jediná pojišťovna, cena byla 40 000 Kč ročně. Tuto pojistku jsme platili několik let – bez ní tady bydlet nelze.

V červnu v roce 2013 nás policista v neděli informoval, abychom si pro jistotu připravili evakuační zavazadlo, i když nám nic nehrozí. V televizi nás primátor uklidňoval, že situace v Praze je naprosto pod kontrolou – Vltava kulminuje. Poučeni z roku 2002 jsme po poradě se sousedem začali vše vynášet do prvního patra a připravovat cenné věci s sebou. Večer jsem odjížděla s pětiletou dcerou do penzionu v sousedních Lysolajích – auto bylo naloženo po střechu. Manžel s kamarádem pokračoval s vyklízením věcí až do rána. Pomáhali pouze lysolajští hasiči. Dle informací z webu Povodí Vltavy poměrně rychle spočítal, že vodu máme u domu okolo sedmé hodiny ranní. Trefil se skoro přesně. Čísla jsou neúprosná – průtok 2700 m³ znamená v našem případě vodu v přízemí domu. Nakonec jsme měli cca. 70 cm vody v přízemí, první patro plné věcí zůstalo naštěstí ušetřeno. Začali jsme s třetí rekonstrukcí.

Již víme, že se situace může opakovat kdykoliv. Již 10 let posloucháme pouze sliby a nevidíme světlo na konci tunelu. Kdo nic podobného nezažil, nepochopí.

Tereza, Eliška a Petr Chylíkovi

„Z vody vyčnívala jen střecha.“

Při povodních 2002 jsem odjížděl fotit do Ameriky. Z vody vyčnívala jen střecha. Voda sahala do výšky 5,5 m. Po návratu mě čekala spoušť. Pojišťovna mi nezaplatila ani korunu, našli kličku v pojistných podmínkách. Praha 6 mi vyměřila demoliční výměr a hrozilo zboření domu. Naštěstí magistrát na základě posudku jiného statika výměr zrušil, že dům určitě nespadne. Dalších pár let jsem dům rekonstruoval.

3. 6. 2013 ráno jsme ještě v pohodě snídali se sousedy. Pak jsme začali zjišťovat, co se děje. O chvíli později jsme už stěhovali věci z přízemí do prvního patra a do poslední chvíle se snažili zachránit, co se dá. Až večer se sirénami evakuace jsme se narychlo přemístili přespat do kanceláře.

Nikdo, kdo nebyl vytopen, si nedokáže představit, s jakými pocity člověk vstupuje do vlastního domu, když po pár dnech voda opadne. Zničený dům, bláto, špína, voda vytrhala i dřevěnou podlahu. Vybavení domu, které jsme nestihli odstěhovat, se válelo na zemi v bahně. A to nejhorší nás teprve čekalo. Vyčistit, vysušit a další rekonstrukce. Škoda dělala milion a zanedlouho poté nám pojišťovna vypověděla smlouvu. Sehnat novou pojistku nám trvalo rok a půl. V jedné místnosti v kanceláři jsme bydleli s dětmi i kočkou 5 měsíců, než jsme se mohli nastěhovat do rekonstruovaného domu zpátky. Potřetí to už nedáme.

Jarka, Aleš, Áďa a Nela Koňaříkovi

„Věřili jsme, že podruhé tak velká voda už nepřijde. Jak jsme se mýlili.“

Do Podbaby jsme se přestěhovali roku 2010 z Malé Strany, kde jsme zažili povodeň 2002. Tenkrát nám Vltava nečekaně vyplavila přízemní byt. Tuto děsivou zkušenost jsme si s obavou vybavovali, když jsme pozorovali dosud viditelnou „čáru ponoru“ našeho nového domu ve výši poloviny prvního patra. Ale byli jsme optimisté a věřili jsme, že podruhé tak velká voda už nepřijde. Jak jsme se mýlili.

Když při velkých deštích v červnu 2013 začala hladina Vltavy stoupat, chodili jsme s napětím sledovat stav vody u přívozu v Podbabě. V neděli ráno nás optimismus přešel a už jsme přestali odmítat nabídky na pomoc. Přijela spousta našich kamarádů a po zkušenostech z Malé Strany jsme začali vše stěhovat do horních pater. Dokonce i těžké celopancéřové pianino se podařilo odstěhovat k přátelům do Lysolaj. Večer jsme se sbalili na pár dní a se třemi dětmi odjeli do bytu k přátelům na Petynku, odkud jsme už v médiích sledovali, jak hladina stoupá, a doufali, že si naše dvě kočky poradí. Po dvou dnech jsme se pak přesunuli do půjčeného bytu na Smíchov. Tam jsme bydleli následujících 8 měsíců.

Když voda opadla, čekal nás již známý smutný pohled na zničený, zabahněný a páchnoucí dům, spousta práce a obav. Voda tentokrát sahala do 1,75 cm. Obrovské hora vzdutých parket, rozpadlý nábytek, který jsme nemohli už přesunout pater, zatopený sklep. Mrtvolky rybiček z akvária jsme nacházeli po celém přízemí.

Nastala etapa vyklízení a čištění – děkujeme znovu svým přátelům za obrovskou pomoc a podporu. Po osmi měsících jsme se vrátili do opraveného domu a pomalu se vše vracelo na místo. Uplynulo deset let, ale vždy, když začne pršet a hladina Vltavy stoupá, děsíme se, jak vysoko to bude.

Šnoblovi

Neviem si ale predstaviť sa niekam sťahovať s 3 ma deťmi ...

Nasťahovali sme sa do Vila domu V Podbabě na konci roku 2012. O povodniach z roku 2002 sme vedeli, aj keď sme v tom čase ešte neboli v Prahe. Na mieste nášho domu vtedy stál dom, podobný tým čo sú v ulici. No nevydržal povodeň v 2002 a musel byť zbúraný. Pamiatku na vodu 2002 som vtedy videl aj na protiľahlých domoch. Je to na nich vidno doteraz.

Na začiatku ďalšieho leta nás, ale postihla povodeň. Našťastie nám voda zasiahla iba garáž a šachtu výťahu. Keďže nás na dome ešte nebývalo veľa, tak okrem poškodenej vzduchotechniky a garážových vrat neboli iné škody. No aj tak sa oprava dostala na necelého pol. milióna ... Doteraz sa pamätám ako sme si so susedom písali v noci, keď kulminovala Vltava a dúfali, že nestúpne až na úroveň prízemia. Mali sme šťastie, chýbalo cca 20 cm a sused by mal vyplavený novozariadený byt.

Z povodní sme sa celkom rýchlo spamätali, uchýlili nás k sebe kamaráti na druhom konci Prahy a bývali sme u nich skoro týždeň. Manželka bola v tom čase tehotná. Neviem si ale predstaviť sa niekam sťahovať s 3 ma deťmi ...

Jendrolovi

Rekonstrukci jsme úspěšně dokončili v květnu 2013 a hned potom přišla povodeň.

Po ničivých povodních z roku 2002 se z domu odstěhovali původní majitelé, invalidní důchodci, kteří již neměli na opravu domu dostatek sil. Od té doby dům chátral, než jsme si ho v roce 2008 pořídili my.

Dům byl ve velmi špatném stavu až do jeho celkové rekonstrukce, kterou jsme zahájili v březnu 2010. Rekonstrukci jsme úspěšně dokončili v květnu 2013 a hned potom přišla povodeň a zničila celé přízemí domu s veškerým novým vybavením, dvorek, zahradu i garáž. Dům byl uvnitř zaplaven do výšky 1,6 m. A rekonstrukce začala znovu. Povodeň napáchala statisícové škody a znemožnila nám dům obývat po dobu několika měsíců. Neměli jsme pojistku na domácnost – tu se nám podařilo uzavřít až v květnu 2020, do té doby nám to všechny pojišťovny soustavně odmítaly. Pevně věříme, že se podaří další povodni zabránit účinným protipovodňovým opatřením.

Tomáš, Linda, Kristýnka a Karolínka Bratkovi